Jednou z matek samoživitelek, kterým jsem v rámci projektu 100 HODIN věnoval svou masáž byla Radka Slovenská, máma Honzíka, klučiny s postižením. Zde si můžete přečíst její velmi silný příběh.
Můj příběh začíná,když jsem měla asi tři roky.
Začala jsem vnímat, že rodiče se často hádají a nejvíc to začalo, když šla mamka do nemocnice, později jsem se dozvěděla, že byla na potratu a taťka to nějak nemohl vstřebat.
Začali hádky, později i napadání a soudy, kam jsem v té době musela chodit jako svědek proti vlastnímu otci, no došlo to do fáze, kdy měl zákaz, nebo spíš rozpis, kdy může do kuchyně a stejně to nedodržoval, pil čím dál víc a hádky byly čím dál horší, takže policie u nás byla denně, no a ve dvougeneračním domě jsem najednou žila v jednom pokoji s mamkou a bráchou.
Když mi bylo asi 12, přivedl si jinou ženou i s dítětem a prostě si je k nám nastěhoval, půl roku nepopsatelného života, naštěstí babička se do toho vložila, taťku vyplatili a on odešel, bylo mi 13 kdy mi zůstal dům na části se sourozenci.
Bylo mi krásných 14 let a já se zamilovala do kamaráda mého bratra a už od začátku to byl vztah plný rozchodů, bylo mi 16 a opět proběhl rozchod, no bohužel jsem ho našla venku s tim, že se nepohodl doma a já mu nabídla, že může zatím zůstat u mě a to už bohužel jen tak neodešel.
Když mi bylo 17 otěhotněla jsem, pozdeji jsem zjistila, že si mě chtěl pojistit a vyšlo mu to.
Nechtěla jsem s ním být, věděla jsem,že to nebude hezký život,bohužel pod jeho tlakem, hormonů v těhotenství, jsem si ho vzala a začal teror.
První napadení a strach o život byl, když měla dcera půl roku a s ní v náručí mě zbil, takže i ona schytala několik ran.
Poté přicházelo psychické týrání, ponižování a druhé těhotenství, které nebylo v plánu, léčila jsem se na gynekologii a měla neprůchodnou dělohu, no narodil se syn.
Týrání a ponižování se stupňovalo, začal hodně pit a dokonce přišlo znásilnění, kdy se mi druhý den vysmál, že manžel nemůže znásilnit. Ze strachu jsem ho neudala.
Utéct nešlo, žil u mě a odejit odmítal, takže jsem utekla já, nemohla jsem už v tom být ani den.
Žila jsem rok u Prahy, našla si práci a měla přítele, zdálo se, že je vše fajn i když manžel dál žil v mém domě, no bohužel přítel hrál automaty a protože jsem pracovala v nonstopu, kam je chodil hrát, věděla jsem, kolik tam za večer nacházel a já v tom viděla, kolik lidí, děti by za to mohlo žít i měsíce. Vztah jsem ukončila a vrátila se, ale za podminky, že manžel najde byt a odstěhujeme se spolu.
Vyšlo to,našel byt, kde jseme nějaký čas žili a já hodně brzo potkala druhého manžela, vrátila se domů a otěhotněla, dle lékařů se narodilo zdravé miminko (Honzík)a já si řekla, konečně jsem šťastná, bohužel se během dne vše změnilo, začal kolotoč vyšetření JIP a opět závěr, vše v pořádku.
Honzik měl 2 roky a já se vdala za jeho otce, zdálo se,že je vše krásné, ale Honzik nebyl obyčejný dítě a přicházela jedna diagnóza za druhou, neshody s manželem, často jsem brečela a snažila se vyrovnat s tím, že je vše úplně jinak.
Věděla jsem, že musím být aspoň částečně nezávislá a statečná a ve svých 35 si udělala řidičák, no dva měsíce po té, mi skončilo i druhé manželství po 7 letech a jsem už 6 let na Honzika a jeho postižení v podstatě sama.
Pomáhám mu se vším, co v životě potřebuje, sám nezvládá téměř nic .
Naučila jsem se přijímat pomoc, protože péče o něj 24/7 je náročná a díky tomu poznala i Martina a projekt 100 HODIN, kterého jsem moc ráda součástí ❤️
Zkusila jsem i tři krátké vztahy, na kterých jsem se naučila, že nejsem člověk, co se má nechat využívat, nebo nějak podvádět.
Taťkovi jsem odpustila po téměř 10 ti letech po jeho smrti.
Manželovi průběžně, myslím, že je to důležité a Honzíka beru jako dar.
Všechno mě to mělo něco naučit, určitě hlavně to, že nesmím nikomu dovolit, aby se ke mě choval tak, jak já nechci.
Nikdy jsem nebyla u moře, nikdy jsem nebyla na horách a přesto myslím pozitivně a vím, že si sny vyplním, jednou určitě ano.
Vždy jsem byla člověk, co rád pomáhá ostatním a snažím se o to i teď i když péče o Honzika, je náročná, ráda pomůžu i jinde, pokud je to v mých možnostech, třeba úsměvem, radou, nebo někomu pomůže už jen to, že si s ním popovídám.